Anita Diamant

"Novorozené dítě má tři potřeby:

– teplo matčiných rukou, jídlo z jejích prsou a bezpečí z vědomí její přítomnosti."

Grantly Dick-Read

Můj blog:

publikováno 3.4.2016

O mém porodu

Svůj porodní příběh jsem sepsala již před časem. Chtěla jsem ho ale před zveřejněním ještě stylisticky upravit. Jenže mi to nejde. A tak ho tedy zveřejňuji řekněme v raw podobě. Psaný tak, jak mi šly myšlenky.

————

Po včerejším krásném porodním rituálu, který proběhl v RC Beruška jsem se rozhodla konečně napsat svůj porodní příběh.

Svou dceru jsem porodila doma. Po porodu jsem nejčastěji slýchala od okolí dvě věci – obdiv, že jsem rodila sama a pochvalu, jak jsem statečná. To jsou ale mylná pochopení, která se snažím uvádět na pravou míru. Za prvé – u porodu jsem nebyla sama, ale měla jsem tam vysokoškolsky vzdělanou porodní asistentku, která má vlastně pro fyziologický porod lepší kvalifikaci než lékař. A za druhé – nepovažuji se za statečnou proto, že jsem rodila doma. Pokud jsem nějakým způsobem statečná, tak pak stejně jako jakákoli jiná žena, která porodila. Každá žena, která na svět přivedla dítě je statečná a zaslouží si úctu a obdiv a je jedno, kde se tak stalo.

Má statečnost je vlastně určitý druh zbabělosti. Nechtěla jsem se u porodu s nikým dohadovat, nechtěla jsem podepisovat negativní reversy, diskutovat či se jinak vymezovat, nechtěla jsem být rušena. Chtěla jsem porodit tak, jak jsem to považovala pro svoje dítě za nejlepší. Podle mě jsou statečné ty ženy, které jdou porodit do prostředí a podmínek, o kterých předem ví, že nebudou ideální a že pro ně budou představovat výzvu, aby porod ustály tak, jak si přejí.

Pohled ženy na porod se mění – mění se v řádech hodin, dnů, týdnů, měsíců. Mění se i vzhledem k informacím, které se k ní dostávají. Mění se i můj náhled na porod mé dcery. A mění se k lepšímu. Dnes je to téměř 8 měsíců, kdy se dcera narodila.

První náznak toho, že se porod blíží, byl odchod hlenové zátky po pár hodinách poslíčků. Nevěděla jsem ale, co se bude dít dál. Mohla jsem rodit za týden, ale i za pár hodin. Chtěla jsem být připravená na všechno, ale doma jsem neměla připraveno téměř nic. Miminko se totiž rozhodlo narodit pár dní před stanoveným datem. Vlastně to ale překvapivé nebylo. Celé těhotenství jsem cítila, že to tak bude. Stejně jsem ale nebyla schopná se připravit dřív. Když mi tedy odešla hlenová zátka, věděla jsem, že už není na co čekat. Jela jsem do města a zařídila a dokoupila ještě vše potřebné. Občas jsem si prodýchala kontrakci, ale bylo jich během dne jen pár. Připravila jsem se na to, že něco se asi bude dít.

Večer jsme si s mužem pustili film a v jedenáct šli spát. O půlnoci znovu začaly pravidelné stahy. Bolel mě podbřišek od toho, jak povolovaly vazy. Byla jsem ve sprše a děkovala bohu, že jsem měla v záloze přichystaný porodní bazének. Čas plynul rychle. Kontrakce byly asi po patnácti minutách a mezitím jsem odpočívala. V půl třetí mi odtekla čirá plodová voda. Věděla jsem, že moje porodní asistentka to k nám má kus cesty a tak jsem ji zavolala, aby věděla, že se něco děje. Řekla mi, ať jí zavolám ráno a že přijede. Můj muž připravil porodní bazének a napustil ho vodou. Protože jsem ale vypotřebovala většinu vody z boileru ve sprše, stal se na zbytek mého porodu ohřívač a nosič vody. :) Měl svůj úkol :)

Asi v šest hodin ráno se začal čas táhnout. Kontrakce byly stále častější. Moje porodní asistentka ale měla dobrou intuici a byla už na cestě. Zavolala jsem tedy i druhé porodní asistentce, která to k nám měla ještě dál, ale v noci jsem ji nechtěla budit. Ta mi řekla, ať se nebojím, že dorazí, že rodím poprvé a do odpoledne času dost. V tu chvíli mi pěkně zatrnulo, porodit odpoledne mi přišlo nemožné. Chtěla jsem porodit co nejdřív, nejlépe hned :)

Když asi za hodinu přijela moje porodní asistentka, přemluvila jsem ji, aby mě vyšetřila. Nechtěla to udělat. Měla jsem přeci odteklou plodovou vodu. Ale já to potřebovala vědět. Chtěla jsem si v hlavě udělat nějaký plán. Prostě jsem ještě přemýšlela. Porod nebyl dost daleko. A bylo to tak – byla jsem na začátku. Porodní asistentka mě uložila do postele. Potřebovala jsem odpočívat a být v klidu. Potřebovala jsem se naučit pracovat s kontrakcemi, uklidnit se, zrelaxovat. Já ale chodila, chvíli ležela, jak přišla kontrakce, tak jsem vyskočila … prostě dělala jsem všechno to, co jsem si kdy myslela, že dělat nebudu, protože přece vím, že to není k ničemu. Věděla jsem, že to neprospívá porodnímu procesu, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem stažená, nebyla jsem schopná připustit nebo dovolit tělu, aby pracovalo, rodilo. Doslova jsem s ním bojovala. Když mě ale porodní asistentka položila do postele a řekla, že musím odpočívat, tak co jsem měla dělat jiného? Po chvíli najednou nebylo nutné, abych všechny kontrakce prožívala hlasitě a zvedala se. Tohle uvědomění trvalo třeba pět šest kontrakcí, ale přišlo. Najednou jsem je zvládala mnohem líp, dokázala jsem lépe odpočívat, využít čas mezi nimi ke klidu.

Pamatuji si z té doby, že mi hlavou běželo několik věcí. Například, že kdyby mi někdo nabídl epidurál, tak budu souhlasit. Souhlasila bych naprosto se vším, co by mi kdo navrhl, abych už porodila, aby mě to tolik nebolelo … A také si uvědomuji, že jsem byla ráda, že se mi to nemůže stát :)

Pak mě taky napadlo, že si nedokážu představit, jak bych jela do porodnice v takovém stavu. Jak bych se zvládala soustředit v autě? A překvapilo mě, jaký klid ve mně vzbuzuje představa, že jsem doma. Jak necítím vůbec ani nejmenší náznak pochybností, že se děje něco špatně. Trochu jsem čekala, že takové myšlenky přijdou, že je přinese moje profese. Ale nepřišly. Byla jsem vnitřně naprosto klidná, jistá si tím, co se děje.

Poté co mě porodní asistentka uložila do postele, než jsem se propadla do jiného světa, slyšela jsem ji ještě jak dává příkazy mému muži: Co máte k jídlu? Dojeď proto a proto, přivez ovoce … Můj muž byl ale rád – měl druhý úkol :) Proviaňťák :) A já si jenom v duchu vzpomněla, že mám zaděláno na chleba … No ten už asi nikdo dneska nedopeče …

Asi v devět hodin jsem se „probrala“, došla si na záchod a znovu zašla do sprchy. Kontrakce změnily svůj charakter. Chtěla jsem znovu vyšetřit, ale porodní asistentka mi to zatrhla. Stále jsem ještě měla potřebu věci kontrolovat. Kontrakce se stupňovaly. Začala jsem mít pocit, že to nezvládám, že to nedokážu. Že jsem na všechno sama, že nevnímám miminko, že je mi jedno, jak na tom je. Byla jsem zoufalá. Porodní asistentka mě znovu uložila do postele a mluvila a mluvila… říkala toho hodně, povzbuzovala mě, říkala, že jsem žena, že dokážu porodit. Po chvíli zase odešla a nechala mě samotnou. Chvíli jsem z toho ještě byla nešťastná, chtěla jsem ji zavolat zpět. Ale pak jsem si uvědomila, že porodit stejně musím jen já sama, že ona to za mě neudělá, a začala jsem se sebou a s kontrakcemi pracovat. V hlavě mi utkvělo povídání porodní asistentky o porodu jako o výstupu na horu a objevil se mi obraz strmé cesty lesem. Najednou jsem na porod nebyla sama, byla jsem tam se svým dítětem. Držela jsem ho za ruku a spolu s ním jsem při každé kontrakci vystoupila výš a blíž vrcholu. Zpětně na tuhle část vzpomínám nejraději. Hmatatelně jsem cítila své miminko, naprosto jasně jsem věděla, že je se mnou, že mi pomáhá, že je statečnější než já a že je tam pro mě a pomůže mi. Opravdu jsem se cítila, jako když lezu z posledních sil do hrozného kopce. Stejně tak mě i všechno bolelo. Jako když už jdete z posledních sil, ani nohu před nohu dát nemůžete, ale jdete. Zastavíte se, chvíli odpočíváte a pak znovu – krok za krokem.

Tenhle stav trval asi hodinu a půl. A za tu dobu se porod velmi posunul a dostal se zase do úplně jiné roviny. Znovu jsem přemluvila porodní asistentku, aby mě vyšetřila. Byla jsem asi v polovině porodu. Kontrakce opět změnily svůj charakter. Vlezla jsem si do bazénku a můj muž opět ohříval vodu.

Po chvíli mi přišlo, že při kontrakci musím tlačit, něco ve mně to chtělo, nijak jsem to nepodporovala. Tenhle pocit se stupňoval. Ztratila jsem znovu pocit o čase. Vše se ještě více rozostřilo. Byla jsem mimo, ale zároveň velmi koncentrovaná. Cítila jsem, jak se miminko chce narodit, jak je připraveno. A najednou bylo jednodušší se tomu všemu poddat.

Když jsem se po nějaké chvíli zkoušela vyšetřit sama, konečně jsem i něco cítila – cítila jsem, že z branky zbývá jen tlustý lem. Do téhle chvíle jsem byla většinu času v kolenoprsní pozici a kontrakce doprovázela hlasitou vokalizací. Teď jsem ale věděla, že musím změnit polohu. Porodní asistentka ve mně se ozvala. Lehla jsem si na bok a snažila se netlačit. Moje tělo ale tlačilo samo. Po asi třech kontrakcích jsem se znovu vyšetřila. Lem jsem už nenahmatala.

Věděla jsem, že nechci rodit ve vodě. O to jsem nikdy nestála. Z porodu do vody mám respekt. Proto jsem vylezla z bazénku a klekla si k sedačce. Mému muži jsem řekla, aby sledoval čas. Tahle poslední čtvrhodina porodu byla neuvěřitelně intenzivní a já jsem doufala, že to bude rychlé. Původně jsem si chtěla dítě chytit do rukou, ale v tu chvíli jsem neměla vůbec sílu. Byla jsem ráda, že tam je porodní asistentka. Nechtěla jsem si ani sáhnout na hlavičku, což mě zpětně překvapuje a i mrzí. Jenže v tu chvíli jsem všechnu energii a pozornost musela věnovat na tlačení (respektive na mé tělo, které tlačilo zcela samo).

Miminko se narodilo za pár kontrakcí. Vybavuji si, jak mi leží mezi nohama takový malý fialový uzlíček. Pamatuji si s jakým nadšením a štěstím jsem se obrátila na mého muže a říkám: Holčička! Celé těhotenství jsem to věděla, dokonce jsem kupovala i holčičí šatičky a to přesto, že mi všichni tvrdili, že budu mít určitě kluka. Byla jsem šťastná, že mě intuice opět nezklamala.

Porodní asistentka mě položila na záda, malou mi dala na břicho. Chtěla jsem si ji posunout na prsa, ale nemohla jsem. Měla krátký pupečník a já na ni vůbec neviděla. To mě mrzelo, byla jsem skoro naštvaná. A tak jsem porodní asistentce řekla, ať pupečník přestřihne. Udiveně na mě vyvalila oči a povídá – Vždyť tepe! To mě zpětně rozesmívá. V tu chvíli jsem ale cítila, že je malá v pořádku, že dýchá, že nebrečí, že si tak mírně kňourá a cítila jsem, že pupečník nepotřebuje. Chtěla jsem ji mít blíž, a rozčilovalo mě, že musíme čekat až dotepe. Když ho můj muž po nějaké době přestřihl, byla jsem šťastná, že si ji konečně můžu dát víš. Protože se narodila ve dne, zatáh můj muž okna. A ona se na mě konečně podívala a tvářila se jako „No pane jo, to jsi ty?“ :)

Byla fialová, snažila se doplazit k prsu. Moc si toho nepamatuji, je to pro mě pořád ještě v mlze, mám nějaké záchytné body, obrazy, které si vybavuji, ale není to kontinuální proud vzpomínek. Pak si vybavuji, že porodní asistentka řekla, že by chtěla, abych porodila placentu podle Judy (což je tzv. technika 456, kdy se placenta rodí na bobku). Už v bazénku jsou totiž občas slabě zakrvácela a ona chtěla, abych placentu porodila co nejdříve. Což jsem byla ráda. Ze třetí doby porodní jsem měla největší obavy. Houkla jsem na muže, ať si sundá triko. A on jak byl zvyklý poslouchat, co mu ženy říkají, si bez otázek sundal triko a vzal si malou na nahé tělo. Než jsem si dřepla a porodila placentu, vybavuji si, jak se ji snaží přikrýt plenkou a jak nádherně láskyplně se na ni dívá a jak něžně ji drží.

Pak jsme se přesunuli do postele a já byla ráda, že mám všechno za sebou, že nic nemusím. Malá ležela nahá vedle mě v pleně a přikrytá dekou. Byla jsem unavená a neměla jsem potřebu mít ji nahou na sobě. Navíc hned po přesunu do postele usnula.

Asi za dvě hodiny dorazila druhá porodní asistentka. Zkontrolovala poranění a řekla, že tam je malá trhlinka a že je nutné ji zašít. Ve mně hrklo – měla jsem strach z další bolesti. Celou pochvu a hráz jsem měla citlivou a rozbolavělou. Řekla jsem, že souhlasím, ale že se potřebuji zbavit strachu a proto budu zpívat. :) Bolest jsem necítila žádnou. Pamatuji si ale atmosféru, která byla intimní a ženská. Ležela jsem zadkem na kraji postele, nohy jsem měla opřené o kolena porodní asistentky, která seděla přede mnou. Malá spala, já zpívala, manžel mě držel za ruku …

A tím porod skončil. Myslela jsem si, že nebudu moct mluvit, protože jsem se hodně hlasově projevovala, ale můj muž, který je hudebník, mi vysvětlil, že jsem dobře používala svoji bránici a proto jsem si nijak nepoškodila hlasivky. Znovu jsem si uvědomila, jak je tělo chytré, jak když už žena hučí instiktivně, tak hučí dobře, zapojuje ty správné svaly a nekřičí a neochraptí.

Na porod vzpomínám ráda. Co bych změnila je šestinedělí, na které jsem vůbec nebyla připravená. O tom ale zase jindy.

Jsem na sebe hrdá, že jsem porodila. Nepřijdu si statečná ani výjimečná. Jsem hrdá, že jsem porodila dceru. Nedokázala bych to ale bez podpory mého muže a mojí porodní asistentky. Můj muž sehrál důležitou roli hlavně v době, kdy jsem se rozhodovala, kde rodit. Přijal moji myšlenku na porod doma bez mrknutí oka. Vzal ji za svou a považoval naše rozhodnutí za samozřejmé. Bez jeho naprosté jistoty a podpory, že vše zvládneme a důvěry ve mně, jako rodící ženu, by porod naší dcery nebyl nikdy takový, jak jsme ho zažili. A za to jsem mu nesmírně vděčná.

pokračovat na článek...

publikováno 5.2.2016

Porod je jako výstup na vysokou horu

V prosinci se mnou vyšel rozhovor v časopisu Těhule. Přečíst si ho můžete zde: Porod je jako výstup na vysokou horu

pokračovat na článek...

publikováno 11.12.2015

O MÉM TĚHOTENSTVÍ

Otěhotněla jsem v necelých 30 letech. Miminko jsme s mužem sice neplánovali, ale zároveň jsme nedělali nic, co by mu zabránilo k nám přijít. (Pokračování textu…)

pokračovat na článek...

publikováno 11.12.2015

UNIPA slaví 10. výročí

To je jistě důvodem k oslavě a i proto vzniklo toto video.

Abychom ale mohli oslavit i další výročí, potřebujeme Vaši podporu. (Pokračování textu…)

pokračovat na článek...

publikováno 8.11.2015

Seminář Kateřiny Juřenčákové – Přirozená antikoncepce

Za tři týdny bude mít v Beručce seminář úžasná žena a maminka tří dětí Kateřina Juřenčáková. Moc se na ni těším. Jako porodní asistentku mě děsí vliv, který má hormonální antikoncepce na ženské tělo, a také jak rychle a nekriticky ji ženy přijaly jako jedinou a bezpečnou možnost pro řešení plánovaného rodičovství. Přitom dopady nejen zdravotní, ale i kulturní, společenské a ekologické jsou nevyčíslitelné.

Více o Kateřině si můžete přečíst na www.zenaluna.cz .

00001

pokračovat na článek...